Díl sedmačtyřicátý: Minulost Skelné louky mezi Ramzovou a Lipovou

Publikováno 17. prosince 2020

Severovýchodně od Ramzové se nachází louka, která bývá nazývána „skelnou“. V minulosti zde totiž stávala sklárna pojmenovaná po vratislavském biskupu J. K. Waldenburg-Bartensteinovi, jež nesla název Hohenbartenstein. Louka se svou průmyslovou minulostí netají, naopak ta z ní vystupuje přímo krystalicky. Díky krtkům a hrabošům totiž neustále vydává „poklady“ – i při letmé procházce lze nalézt mnoho úlomků hned několika druhů skel různých velikostí i barev. Některá skla jsou obyčejná, jiná neobvyklá a nalézt můžeme i zdobné kusy.

Sklárna byla založena na samém začátku 19. století, tedy paradoxně v době, kdy se evropské sklářství dostávalo do krize. Majitelé, vratislavští biskupové, prokázali podnikatelského ducha v tomto období neobvyklého a v krizi se rozhodli spatřit příležitost. Jednak se pokusili navázat na dodávky do omezených, ale přece stále funkčních trhů, které už nemohly být zásobovány zkrachovalými sklárnami v Čechách. Dále se zaměřili na nové trhy, zejména na Balkánském poloostrově a Předním východě. Hlavně ale zacílili i na náročného zákazníka, nabízeli dražší zdobené sklo a jejich výrobky bychom s trochou nadsázky mohli označit za luxusní, nesoucí tedy i vyšší zisky.

Biskupství vydalo souhlas se zřízením sklárny v roce 1804. Zakladatelem a prvním provozovatelem byl Josef Kaplánek. Ten využil geograficky příhodné lokality s netěženými lesy a dostupným vodním zdrojem v podobě blízkého potoka a situoval fabriku do místa, kterému se říkalo Mordgraben (Vražedná rokle). Původní louku vystřídaly výrobní hutě, obytné budovy, stáje i hospoda pro pracovníky. Po počátečních úspěších přišly pro sklárnu těžké rány, lidské chyby v účtech vedly k chybným hospodářským rozhodnutím, poškození pecí muselo být následováno drahou opravou a válka s Napoleonem uvrhla zemi v celkovou ekonomickou recesi. Josef Kaplánek a jeho společníci projekt vzdali. V následujících desetiletích se zde vystřídala spousta provozovatelů se střídavými úspěchy. K definitivnímu zániku začal závod směřovat od 70. let 19. století, kdy docházelo k silnému vzestupu konkurence v západní Evropě. Většina tamních skláren byla několikanásobně výkonnější, a zejména belgické sklárny využívaly i daleko modernějších technologií lití skla. V 80. letech téhož století se pokusil poslední provozovatel Josef Hohlbaum sklárnu modernizovat a kompletně přestavět dle belgického vzoru, byl však zastaven ze strany komorního ředitelství v Javorníku. Jeho zástupci nedůvěřovali novým investicím a považovali fabriku za beznadějně ztrátovou. V roce 1885 definitivně investice zastavili. Sklárna razantně omezila výrobu a vzápětí ji zcela zrušila, budovy začaly chátrat.

Výše zmíněné úlomky skel, které jistě znepříjemňují život zvířatům žijícím v půdě, nejsou však jedinými stopami minulosti. Oko archeologa potěší zbytky základů starých kamenných budov. Nikoliv však pouze podle nich můžeme podobu sklárny „rekonstruovat“. Potěšeno je totiž také oko historika muzejního, a to nikoliv na lokalitě samé, ale ve sbírkách Vlastivědného muzea Jesenicka. Na jaře roku 2020 se kolegům při stěhování depozitářů podařilo nalézt vzácný nákres sklárny z dvacátých let 19. století (na snímku). Pořízen byl Lorenzem Richterem, tehdejším pomocníkem lesmistrovského úřadu a lesmistrovským kontrolorem. Plánek zachycuje stav k roku 1824. Jeho vyhotovení bylo zadáno ze strany biskupství, které zamýšlelo zjistit skutečný stav fabriky za účelem odhadu ceny. Zdali byl tehdy cílem prodej sklárny či jen úpravy nájemních smluv, event. uzavření výroby a rozprodání budov a materiálu, není zcela jasné. Nákres zachycuje rozložení hutí, skladů a dalších budov v lokalitě.

Za sklárnou Hohenbartenstein, jejími vzestupy a pády, se již dávno zatáhla opona historie. Místo však doporučujeme navštívit, protože zbytky základů starých staveb, nevýrazné stopy po některých zdech a mezi nimi třpytící se sklo k nám zpoza této opony promlouvá a připomíná nám, že co bylo kdysi slavné, může být brzy zapomenuté.

Pavel Rušar