Díl jednapadesátý: Adventní a vánoční čas původních jesenických Němců

Publikováno 23. prosince 2020

Na jaře, kdy jsme v důsledku uzavření muzea začali s kolegy tvořit tento seriál, mohli se čtenáři mimo jiné dozvědět o způsobech, jakými původní obyvatelé tohoto regionu světili nejvýznamnější křesťanské svátky, Velikonoce. Dnešní datum přímo vybízí k tomu, abychom se opět přenesli v čase. Tentokrát se však vypravíme na Jesenicko čerstvě zasněžené, kdy se v příbytcích – ať už ve skromných chalupách hornoúdolských dřevařů, nebo za okny měšťanských domů frývaldovských – začala pozvolna usídlovat atmosféra svátků, pro něž se vžil přídomek „nejkrásnější“.

Až do konce druhé světové války patřilo Jesenicko (nejvíce pak Zlatohorsko) mezi vůbec nejreligióznější regiony tzv. Sudet, což se na podobě oslav očekávání příchodu Ježíše Krista přirozeně projevovalo. I zde však zároveň přetrvala celá řada pozůstatků prastarých germánských zvyků spojených s dobou zimního slunovratu, které jesenickému vánočnímu času dodávaly na ještě větší pozoruhodnosti.

Ostatně jeden takový pohanský prvek spatřujeme hned na počátku Adventu. Jen co si místní stačili pochutnat na tzv. rorátových klobásách, které jim coby poděkování za celoroční přízeň zasílali jejich řezníci, museli své ratolesti chránit před Krampusem – večer 5. prosince zaplnily ulice ďábelské bytosti, ve slezském nářečí Puuschneckl, aby nezbedné děti ztrestaly a ty hodné preventivně postrašily. Vskutku děsivý čert si k sobě mnohdy ani nepřibral Mikuláše, a pořádek tak zjednával sám…

V čase adventním se lidé kromě mší často scházeli po večerech ke společným pracím (drali peří, předli, hospodáři vyráběli šindele apod.). Vyprávěli si při tom tajemné příběhy zapíjené teplým ochuceným pivem. Jeho příjemná chuť dávala tušit, že Heilige Abend se již blíží.

Jeseničtí Němci se o Štědrém dnu rovněž snažili dodržovat celodenní půst – odměnou mělo být zahlédnutí nikoliv zlatého prasátka, nýbrž jehňátka. Když pak kostelní zvony ohlásily šestou hodinu večerní, zasedla rodina k večeři, kterou zahájil hospodář modlitbou. Složení štědrovečerní tabule se lišilo nejen region od regionu, ale často i obec od obce. Zatímco zámožnější si mohli dopřát rybu, nejčastěji s povidlovou omáčkou a knedlíkem, ti chudší museli vzít zavděk typicky slezským pokrmem Mohnkließla (polsky makówki), žemlemi máčenými v mléce a podávanými s mákem. Pokrm lidé dochucovali medem, ořechy, rozinkami, podle toho, co kdo měl rád. Ochuzena nezůstala ani hospodářská zvířata (byla podarována medovým či jablečným koláčem), a dokonce ani ovocné stromy. Jabloním, hrušním i švestkám lidé nasypali drobky od večeře a celá rodina se pak pod spícími korunami pomodlila (zvyk se nazýval Grimpala). I na Jesenicku se rozkrajovala jablka, aby lidé nahlédli do budoucího roku. Věštících schopností jablíček využívaly i dívky, které toužily vdát se – červený plod u sebe děvčata nosila až do Silvestra, kdy jej vložila pod polštář. Novoroční sen jim pak zjevil podobu budoucího muže.

Původní obyvatelé také věřili, že v noci na 25. prosince, přesně o hodině dvanácté, mohou zvířata hovořit lidskou řečí. Krávy, kozy, koně či slepice prý tehdy diskutují o tom, zacházelo-li se s nimi po celý rok dobře, nebo by si hospodáři zasloužili pořádně vyčinit. Tehdy se zároveň zvířatům dostává chvilkového daru proroctví, a mohou tak některému ze členů domácnosti, ukrytému ve tmavém koutu stáje, prozradit blížící se neštěstí, ale i způsob, jakým rodina přijde k bohatství.

Skutečnou jesenickou specialitou se staly tzv. vánoční hry, s nimiž především mládež obcházela stavení po celé období svátků. Nezbytnou součástí byla Marie s Josefem (oba oděni do selského šatu s prvky místního kroje) a malým Ježíškem (Christkindlein). Spolu s nimi chodili andělé či pastýři. V okolí Horního Benešova a Bruntálu s sebou Josef dokonce vláčel čerta v řetězech. Díky tehdejším etnografům se nám dochovala celá řada scénářů a říkanek, kterými herci vnášeli do chalup poselství Vánoc, samozřejmě v místním nářečí. To se již ale všichni pomalu připravovali na silvestrovskou noc, kdy naši předkové namísto alkoholu holdovali spíše způsobům, jak s předstihem nahlédnout do událostí přicházejícího roku. Chtěli se ujistit zejména v tom, nepřinesou-li další dnové a měsíce příliš špatného. Podobně jako v to doufáme i my dnes…

Matěj Matela