Díl třetí: Březnové vzpomínky na supíkovickou pískovnu

Publikováno 25. března 2020

Onehdy jsem po dlouhých letech zavítal do areálu pískovny v Supíkovicích. Rozlehlá, člověkem vyhloubená jáma o několika etážích, rok od roku hustěji zarůstající náletovými dřevinami. Zasutěné stěny dávno pokryly travnaté koberce. Původní těženou surovinu lze spatřit jen ve vyjetých kolejích motocyklových drah, deštěm vymletých roklích nebo na tu a tam přetrvávajících zbytcích svislých stěn. „Negeolog“ jistě uvítá vítězství živé přírody nad bagry a buldozery.

Mě, geologa, však takový pohled zarmoutil. V paměti mi oživil vzpomínky, které jsem si zpětně potvrdil ve svém fotoarchivu. Pískovnu jsem poprvé navštívil v březnu 1997, a zároveň ji i nafotil, pravda, tehdy ještě na klasický poloautomat s navinovacím filmem. Vybavuji si hnědožluté stěny a osypy, zářící v jasném předjarním slunci. Byl víkend, stroje odpočívaly. Mohl jsem se nerušeně procházet dnem jámy, obklopen scenériemi připomínajícími vzdálené pouště či ještě vzdálenější marťanské pustiny.

Nejvíce mne přitahovaly hromady valounů, které se třepotem na třídičce separovaly od písku a jako nadbytečné byly vysypávány pod nejspodnější stěnu. V nakupeninách šlo snadno sbírat skandinávské, baltské a finské horniny, transportované na Jesenicko pevninským ledovcem. Těžené písky totiž uložila voda vzniklá roztáváním ledovce závěrem doby ledové. Vodní proudy uložily vyplavený materiál do mocného souvrství písku a štěrku. Na hromadách mne očekávaly žuly, porfyry, pegmatity, ruly, kvarcity, pískovce a jiné horniny krásných červených, růžových i žlutých odstínů. A také černošedé pazourky původem z Rujany, Dánska a jižního Švédska s různými zkamenělinami.

Po roce 2000 začala pískovna utichat a roku 2011 byla definitivně rozebrána třídička. Pískovně nastaly nové časy ve znamení březových hájků a travních drnů. Mně zůstaly jen vzpomínky.

Martin Hanáček