Díl třináctý: „Restaurátor“ Josef Obeth

Publikováno 4. dubna 2020

Josef Obeth (1874–1961) patří mezi nejvýznamnější sochaře působící v našem jesenickém regionu. Méně se toho ale již ví o jeho restaurátorských snahách. Nejvýrazněji (a bohužel i nejnegativněji) se zapsal (chceme-li „vryl“) do paměti jedinečných barokních alegorií (Ctnosti a Neřesti) a sochy Blahoslavenství od Matyáše Brauna ve špitální zahradě v Kuksu. Celkem v průběhu 2. světové války poškodil 16 soch...

Antonín Wagner, pověřený po válce nápravou škod, ve své zprávě o obhlídce soch ze dne 11. dubna 1946 uvádí: „(…) jsou plastiky rozřezány v celých partiích jako ruce, nohy, části obličejové aj. (…). Odpojené, tj. uřezané části měly se nahraditi novými kamennými doplňky, jak tomu nasvědčují některé opravené plastiky na terase a jiné, které jsou doplňovány kamennými vysprávkami, nerespektují však způsob ani charakter originálu (…).“

V Kuksu byla často nalezena jen torza rozřezaných částí. Usilovné pátrání probíhalo i mimo Kuks, především pak ve Velké Kraši, kde stála Obethova dílna a kde bylo nalezeno též mnoho fragmentů nebo sádrových odlitků. Celkové náklady dosáhly výše 198 000,- Kčs, s tím, že souborné restaurování soch probíhalo až do poloviny padesátých let. S obdobným zaujetím pokračoval umělec po odsunutí i v Norimberku, bohužel s podobným výsledkem.

Závěrem lze konstatovat, že Josef Obeth platil sice za velkého znalce mramoru, nicméně postupy a metody práce s touto horninou rozhodně nelze využít v případě pískovce. Avšak všechno zlé je, jak známo, k něčemu dobré. Právě díky Obethovu selhání vyrostla v Československu poválečná restaurátorská škola kamene, jejíž žáci díky této jedinečné zkušenosti získali značné znalosti a schopnosti.

Pavel Žurek