Díl čtrnáctý: Válka s mloky 2: Mloci v defenzivě

Publikováno 5. dubna 2020

Aniž bych chtěl bagatelizovat současnou pandemii, věřím, že lidstvo mohou potkat i horší katastrofy. Třeba válka s mloky... Nemyslete si, že se jedná o pouhou literární fikci. Sám jsem se nedávno s jedním salamandrem utkal. Nelítostný souboj, mlok proti muži, se odehrál v temných kulisách horské bučiny pod Studničním vrchem, v bahně a dravém proudu ledové jarní bystřiny. No, možná jsem si trochu zapřeháněl... Ale vyfotografovat pro vás tohoto překvapivě čilého obojživelníka opravdu nebylo nic jednoduchého – byl to skutečně boj.

Troufám si říct, že jsem zvítězil. Strana poražených ovšem také nedopadla zle, odplazila se kamsi do bezpečného úkrytu pod kamenem. Může být ráda, že neskončila jako kapalinový preparát v depozitáři jesenického vlastivědného muzea. Mlok skvrnitý je totiž v naší sbírce zastoupen výhradně ve formě akrylátového modelu, což nepochybně svědčí o dlouhé humanistické tradici této instituce. Moje ohleduplnost k poraženému soupeři však nepramení ani tak ze Ženevských konvencí, jako spíše z Bernské úmluvy, podle níž jsou všechny druhy obojživelníků chráněny na celoevropské úrovni. Je to smutný důsledek války, kterou mloci svádí s lidstvem zejména v posledních desetiletích. Přiznám se, že mlokům tak trochu straním, jsou totiž silně v defenzivě. Lidstvo k jejich likvidaci využívá důmyslných prostředků: znečišťování vod, ničení mokřadů, protínání krajiny silnicemi a přeměnu listnatých lesů na smrkové monokultury. Podobně jako literární mloci (přesněji velemloci) bořili pevninu a rozšiřovali tak svůj životní prostor na úkor lidí, my lidé nyní bezohledně likvidujeme příhodná stanoviště pro život (nejen) mloků skvrnitých.

Na Jesenicku se mloci ještě drží. Svědčí to o zdraví a zachovalosti zdejší přírody. Apel Čapkovy novely však zůstává stále nevyslyšený: semkněme se jako lidstvo proti společným hrozbám a nemysleme si, že jsme neomezenými pány tvorstva. Jak aktuální právě v těchto dnech, nezdá se vám?

Vojtěch Taraška