Díl sedmnáctý: Kaolínové jámy – Stará a Nová navzdory vzhledu

Publikováno 8. dubna 2020

Tunel, starý dub, přírodní koupaliště s vodou zářivě modrou zjara a mléčně zkalenou během letního koupání, plastický kaolín ulpívající na pokožce a písčité svahy vybízející ke slunění. Tyto atributy se vybaví každému návštěvníkovi povrchového dolu na kaolín ležícího necelý kilometr jižně od Vidnavy. Důl o dvou jámách představoval v první třetině 20. století nejrozlehlejší povrchovou těžebnu v regionu. Přes padesát let zašlou slávu dnes halí les vyrůstající ze svažitých etáží a shovívavě ukrývající smutné trosky důlních staveb.

Jámy nesou matoucí názvy „Stará“ a „Nová“, protože jejich vzhled svědčí o opaku. Otevřením Staré jámy těžba v roce 1869 začala, ovšem od roku 1921 se aktivita postupně přesouvala do Nové jámy. Tři roky nato provoz ve Staré jámě utichl. Závěrem 80. let se do ní stroje nakrátko vrátily. Od shora dolů rozkopaly tři etáže jílovitých, prachovitých, písčitých a štěrkovitých vrstev a pod nimi etáž kaolínu. Na dně jámy byla vyhloubena nová, nejhlubší etáž, kterou vzápětí pohltila voda. Začátkem 90. let dobývací ambice pohasly a vzápětí skončil i vidnavský závod na zpracování suroviny. Místo upoutalo pozornost veřejnosti. Bagry a dělníky nahradili plavci, letní táboráky, děti hrající si v blátivém kaolínu a rekreanti opalující se na dekách či jen tak na písku. Nová jáma osiřela v 60. letech a od té doby zarůstá, pročež vypadá věkovitěji než její starší sestra.

Čím se lidé špiní a na čem polehávají? Kaolín vznikl miliony let probíhajícím chemickým zvětráváním žuly v tropickém podnebí „třetihor“. Písek, štěrk i vrstvy jílu a prachu přinesla voda z tajícího ledovce na sklonku doby ledové.

Až pomine pandemie, a pokud se Starou jámou opět nerozezní rachot těžby, lidé se vrátí. A bude-li se těžit, promnou si dlaně geologové...

Martin Hanáček