Díl dvaadvacátý: Jak slavili Velikonoce jeseničtí Němci

Publikováno 13. dubna 2020

Letošní největší křesťanské svátky probíhají vskutku netradičně. Z kostelů se neozývá zvuk pašijí, nevypravíme se ani na pomlázku. Pojďme si tedy v těchto nelehkých časech alespoň povyprávět o tom, jak Velikonoce prožívali původní obyvatelé Jesenicka.

Na Květnou neděli se v kostelích tradičně světily kočičky, jimž byla připisována čarovná moc. Kdo tohoto dne vstal v rodině poslední z postele, obdržel posměšné označení „velikonoční osel“ (Palmesel). Po Křivé středě (již známe jako Škaredou), kdy se měli všichni vyvarovat pláče, přišel Zelený čtvrtek. Ještě před kuropěním se lidé opláchli v nejbližším potůčku či řece. Věřilo se totiž, že voda má v tento den ochranné účinky, v čemž spatřujeme pozůstatek pohanských kultur uctívajících kult tohoto živlu. Po mši se již krajem rozezněly řehtačky. Když se jesenické děti nasytily prostého oběda, vydaly se za svými kmotry, kteří své kmotřence jaksepatří pohostili a podarovali výslužkou (v místním nářečí Bärdla). Velký pátek, den Kristovy smrti na kříži, se v truchlivém duchu nesl přirozeně i na Jesenicku. Kromě nejpřísnějšího půstu nebylo dovoleno se smát či zpívat. Obecně se věřilo, že se v tento den otevírá země, aby vyjevila smrtelníkům své poklady. Ani Jesenicko nebylo výjimkou. Kolik lidí se zde ale vypravilo s krumpáčem do výšin, to již prameny neuvádějí.

Na Bílou sobotu, před ranní bohoslužbou, zdejší hospodáři posvětili v ohni planoucím před kostelem smrková polena, z nichž následně vyřezali velikonoční křížky (v nářečí Kreisla). Když nastala Velká noc, po okolních kopcích se rozžaly vatry, kolem nichž až do rána probíhaly oslavy plné zpěvu a tance. Protože hory tehdy ještě většinou pokrýval sníh, zahřívali se přítomní speciálním velikonočním šnapsem. Hospodáři však často slavení přenechali mladým. Místo toho ještě za tmy Velikonoční neděle obešli svá pole a na pět míst zapíchli ony dřevěné křížky, vytvořené předchozího dne, coby symbol pěti ran Kristových. Při úsvitu se lidé vydali na kopec, z něhož vyhlíželi tzv. Sunna-Huppa, tedy poskakování beránka – dle originální jesenické tradice totiž slunce tohoto dne ze samé radosti ze vzkříšení Krista třikrát při svítání vesele poskočí... Poté se již muži přidali k tzv. jízdě osením, v jejímž čele cválali jezdci na koních. Jakmile procesí obešlo v modlitbách všechny polnosti kolem vsi, proběhla v kostele bohoslužba. To už se ale děti nemohly dočkat návratu domů, kde na ně v zahradách čekala hnízda velikonočních zajíčků plná sladkých dobrot.

Také jeseničtí Němci chodili o Velikonočním pondělí na pomlázku. Tradiční výprask dívek a žen doplňovali vtipnými, často peprnými říkadly, přirozeně v nářečí. Když se ze šmigrustu vrátili, nasytili se pečeným jehněčím a slezským drobenkovým koláčem.

Za informace děkuji paní Bohumile Tinzové, znalkyni zaniklých zvyků sudetských Němců.

Matěj Matela