Díl sedmatřicátý: Lázně Jeseník v přelomovém roce 1945

Publikováno 28. dubna 2020

Zářivá perla Jesenicka. I tak by se daly označit světoznámé lázně, rozkládající se od 30. let 19. století na jihovýchodním svahu Studničního vrchu. Ne vždy se však v průběhu dějin mohly lázně volně rozvíjet a poskytovat tolik žádanou péči stejně klidně jako nyní. To bylo dáno nejen roztříštěností celého tehdejšího lázeňského prostoru do několika v podstatě samostatných celků, ale také komplexní politicko-společenskou situací v našem malém kousku středoevropského regionu. V tomto případě jsou stěžejním původcem těchto negativních výkyvů období válečná.

Počátkem roku 1945, kdy Evropou otřásala šestým rokem nejhrůznější válka, jakou lidstvo doposud zažilo, byla situace na Gräfenbergu z pohledu lázeňství více než zoufalá. Ty tam byly skvělé a povšechně úspěšné časy posledních předválečných let, zvláště pak v mnohém rekordního roku 1937. Léčebná praxe se až na výjimky neprováděla. Z devíti lázeňských domů se staly vojenské lazarety pro příslušníky Wehrmachtu a dosud nedotčené penziony postupně získávaly „čestné postavení“ nocleháren německých uprchlíků, kteří, seč jim síly stačily, prchali před přívalem vojsk Rudé armády.

Osvobození Jeseníku a lázní dne 8. května 1945 ukázalo, že obnova mírového chodu léčebného provozu si vyžádá jak obrovské úsilí, tak i nemalé finanční prostředky. Hlavním důvodem byla skutečnost, že nedobrovolní osídlenci z řad německých utečenců si dělali jen pramálo starostí s udržováním svých dočasných příbytků. Rozbitá okna, zničený nábytek, děravé střechy a vykradené sklady, to byl obrázek, který se naskytl nově příchozím. Vedlejší budovy obou největších celků (sanatorií) s centry v Priessnitzově sanatoriu a Sudetském dvoře (dnešní Petr Bezruč) díky tomu nemohly plnit zadanou úlohu ubytovacích, ale ani skladových zařízení, což velmi ztěžovalo případné otevření obou sanatorii.

Rčení „Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř“ zde ovšem došlo plného uplatnění. Vedle katastrofálního nedostatku stavebního materiálu, potravin, léčiv nebo nesmlouvavě žádaného neněmeckého personálu se jako další a neméně důležitý zádrhel projevil konflikt mezi civilní a vojenskou správou o jednotlivé zkonfiskované lázeňské objekty. Tento boj musela nakonec řešit samotná ministerstva zdravotnictví a národní obrany. Nakonec došlo v rámci roku 1945 k dohodě pouze ohledně Priessnitzova sanatoria a jeho depandancíí, které v září mohlo oficiálně, pod civilní správou, jako jediné obnovit léčebný provoz.

Tímto aktem byl Priessnitzův odkaz v podstatě zachráněn. V dalších měsících a letech byly postupně odstraňovány všechny přetrvávající problémy a neshody, což vedlo k postupnému otevření lázeňského komplexu okolo Sudetského dvora v roce 1947 a samostatné vojenské ozdravovny roku 1951.

Kamil Tomášek