Díl sedmačtyřicátý: Ne všichni sudetští Němci hajlovali. Příběh komunisty Eduarda Zorna

Publikováno 8. května 2020

Dnešní 75. výročí konce války podněcuje badatele k otevření dalších, souvisejících témat. Na Jesenicku, stejně jako v ostatních oblastech někdejších Sudet, je tento významný dějinný mezník neodmyslitelně spjat s následným řešením otázek týkajících se německého obyvatelstva a jeho proklamované neloajality vůči republice. Přestože je nepochybným faktem, že většina místních Němců přičlenění k Berlínu přivítala, našli se zde i tací, kteří navzdory své národnosti nepodlehli Hitlerovu křiku, či dokonce proti nacistům vystoupili se zbraní v ruce. Ani jasné postoje je však po válce neuchránily před perzekucí. To je případ i Eduarda Zorna.

Narodil se roku 1879 v Olomouci do rodiny majitele hospody. Vyučil se pekařem, záhy ale nasadil toulavé boty a přes Uhry a Bosnu se dostal do Vídně, kde vstoupil do sociální demokracie. Roku 1912 se usadil v Jeseníku, tehdejším Frývaldově. Zde vedl okresní nemocenskou pokladnu a stal se okresním tajemníkem strany. Za Velké války byl zvolen do představenstva sociálně-demokratické strany jako zástupce pro Moravu a Slezsko. Zároveň se ve Švýcarsku osobně setkal s V. I. Leninem, což Zornovu inklinaci k radikálnější formě levice ještě posílilo. Roku 1921 tak stál u zrodu místní sekce komunistické strany a záhy se zařadil mezi výrazné postavy i v rámci celorepublikové KSČ. Jeho aktivní prosazování Marxova učení však v meziválečném Jeseníku nemělo velký ohlas, místní se stále více klonili k opačnému pólu politického spektra. Na antinacistické shromáždění roku 1935 se dostavilo jen minimum účastníků. „Styděli jsme se, že jsme Němci,“ vzpomínal Zorn, jenž kvůli politické činnosti přišel o zaměstnání.

Po Mnichovu se skryl v olomouckém bytě své sestry, kde mimochodem chvíli hostil i K. Gottwalda emigrujícího do SSSR. Zanedlouho byl Zorn i s manželkou odvezen gestapem do Jeseníku na výslech, po propuštění byl bedlivě monitorován. Na sklonku roku 1944 spolu s kapitánem v. v. Janem Krejčím založil ilegální Národní výbor, který však nacisté odhalili a oba odbojáři jen o vlásek unikli smrti.

Od května 1945 se Zorn podílel na konsolidaci města i regionu. Významné funkce ale záhy začali obsazovat jedinci často pochybných úmyslů, kteří si svoji hrdinskost nechali až na konec války. Zorn tak brzy čelil absurdnímu zpochybňování svého antinacistického smýšlení, a i přes výpovědi řady osob byla jeho žádost o vyjmutí z odsunu soustavně zamítána. Očerňující kampani učinil přítrž až Gottwald, jemuž Eduard Zorn o hanebném chování jesenických komunistů napsal list. Zhoršující se zdravotní stav mu však již nedovoloval se více zapojit do politického dění, zemřel roku 1953.

Osobnosti Eduarda Zorna se dostalo pozornosti až v následujících letech, výhradně však optikou komunistické ideologie, která objektivnější pohled přirozeně nepředkládá. Vzhledem k Zornovu významnému postavení v rámci regionálních dějin i nemalé míře kontroverznosti by si však hlubší odborný rozbor nepochybně zasloužil.

Matěj Matela