Díl osmačtyřicátý: Klony útočí aneb Tam, kde pampelišky zlaté jsou

Publikováno 9. května 2020

Jaro je v plném rozpuku, včely pilně plní své pylové košíčky, alergici ždímají kapesníky. Pole zežloutla řepkou a louky pampeliškami. „Já kytky nepoznám, jenom pampelišku,“ říkávají botaničtí laici, protože nevědí, že nic nevědí. Poznávat pampelišky je ve skutečnosti kumšt, kterým nedisponuje ani většina profesionálních botaniků. Pampelišek totiž v Česku rostou stovky druhů, které jsou zpravidla k nerozeznání podobné. Na jediné louce se mohou ve zdánlivě jednolité žluté pampeliškové mase ukrývat až desítky různých druhů, v nichž se však vyzná jen několik málo expertů. Obyčejný botanik proto spíše pronese větu: „Já kytky poznám, až na pampelišky“.

Proč tomu tak je? Mnohé pampelišky se rozmnožují nezvyklým způsobem. Semena, která se u nich vytvářejí, nejsou výsledkem pohlavního rozmnožování. Vyroste z nich dokonalá kopie mateřské rostliny s naprosto shodnou genetickou informací. Bez nadsázky platí, že každá taková pampeliška má jen jednoho rodiče. A když fouknete do stříbrného chmýru, krajinou se rozlétnou její klony. Důsledkem je, že každá, byť sebemenší změna vlastností, vzhledu či genetické informace se u pampelišek velmi rychle uchytí a rozšíří, čímž neustále vznikají nové a nové druhy. Přesto, zalistujete-li jakýmkoliv atlasem rostlin, najdete v něm obvykle jediný druh pampelišky, a to pampelišku lékařskou. Důvody jsou ryze praktické: poctivé zpracování všech českých pampelišek by vydalo na celý atlas.

Podobně komplikovaný je i případ pryskyřníku zlatožlutého. Také pod tímto jménem se ve skutečnosti skrývá nepřeberné množství obtížně rozlišitelných druhů. Na rozdíl od pampelišek se však jejich výzkumem u nás dosud nikdo nezabýval. Prozatím alespoň shromažďujeme informace o těchto pryskyřnících ve formě herbářových položek. Jednoho dne z nich budoucí badatel zpětně vyčte řadu informací o proměnlivosti, diverzitě a rozšíření jednotlivých druhů, které v dnešní době neumíme ani rozlišit, natož třeba pojmenovat. Bezpochyby mezi nimi budou i druhy dosud nepopsané, na jejichž objevení věda teprve čeká. Jedná se tak o jednu z největších výzev tuzemské botaniky.

Vojtěch Taraška