Díl čtrnáctý: Vyprávění o javornických pokladech

Publikováno 2. listopadu 2020

Kdo z nás by nechtěl najít poklad... A co teprve poklad nevyčíslitelné hodnoty? Je zvláštní, že to jediné krátké slovo v sobě obsahuje tak obrovský smysl a význam. Poklad je často spojován s drahými kovy, ať už ve formě mincí, šperků či zlatých cihel. Pro mnohé z nás však může být poklad panenka či jiná hračka, kus nábytku, známka, lidská nebo zvířecí bytost anebo něco úplně jiného. Poklad v podobě truhly plné zlata si většinou vybavíme v souvislosti s hradní zříceninou – každý správný zpustlý hrad přece musí mít zákonitě poklad, který většinou hlídá nějaká bytost z jiného světa, ať už je to ohnivý pes, bílá paní, čert, či zubatá žába. A jedinec, který ho chce získat, musí přespat na hradě, nepromluvit slovo, skákat po jedné noze okolo hradu do svítání a tak podobně. Jisté však je, že sem tam se opravdu podaří nějaký ten pokládek najít i u nás v okolí Javorníka...

Prvním z místních pokladů tak trochu poškádlíme nervy hledačům. V historických záznamech je totiž uvedeno, že v neklidných dobách husitských válek bylo na hrad Jawirnik převezeno mnoho cenných věcí, aby se nedostaly do rukou nepřátel církve. Pak již záznamy mlčí. Kdoví, třeba je v tajemných chodbách pod hradem ještě k nalezení.

Druhý poklad je už o poznání reálnější. V roce 1780 nalezl dřevorubec Franz Karter z Bílé Vody při práci v lese přes cca 100 ks stříbrných brakteátů o váze 1,16 kg. Tehdy platil zákon z roku 1771, kterým se platilo nálezné na tři díly. Naštěstí bylo tehdy Královskému úřadu v Opavě doporučeno, aby se tentokrát nálezné nedělilo, ale celá částka byla vyplacena nálezci (z důvodů velké chudoby v kraji). Dne 5. 7. 1781 žádal Císařský mincovní kabinet ve Vídni, jemuž bylo posláno 15 ks mincí a který byl žádán o určení mincovního materiálu, o zaslání všech ostatních nalezených mincí k prohlédnutí. Bylo mu dodáno dalších 17 nalezených brakteátů, čímž se počet zaslaných kusů ustanovil na čísle 32. Podle historických záznamů byly ostatní poslány majiteli velkostatku hraběti Salmovi do Brna, který je údajně roztavil (to se později ukázalo jako nepravdivá informace, protože stejné druhy mincí byly zaslány roku 1793 z Bílé Vody jako příspěvek na úhradu válečných výdajů francouzské války). Celkem bylo zasláno 27 zlatých a mimo jiné i právě 80 ks nám už známých brakteátů. Tím se počet těchto nalezených mincí ustálil na 112 kusů. Bohužel o osudu darovaných mincí neexistuje více zpráv, a tak snad zůstaly jen ty, které jsou uloženy v mincovním kabinetu ve Vídni.

Další z pokladů už je nám časově daleko blíže. V únoru 1968 narazil dělník A. Horváth při zemních pracích na mince uložené v keramické nádobě. Jak už to tak někdy bývá, nález si ponechal a střepy nádoby vyhodil. Jenže když ono je tak těžké takové tajemství udržet, obzvláště pak v hospodě. Již v dubnu byl tak za přítomnosti pracovníků MNV Bílý Potok a prostřednictvím archiváře v Javorníku nález předán Vlastivědnému ústavu v Šumperku. Jeho zaměstnanci pak ještě dodělali dohledávku, kde posbírali zmíněné střepy. Celkově se zachovaly tyto druhy měn – 8 různých dukátů; 1 tolar; 107 různých patnáctikrejcarů a 206 různých grošů, vesměs ze 17. století. Nejstarší mince, dukát, pochází z roku 1600. Groše a patnáctníky pochází vesměs ze slezských mincoven Břeh a Vratislav.

Posledním pokladem, který se zde našel, byl nález zakopaného porcelánového hrníčku se 32 kusy hliníkových korun z 50. let. Jestli si to zakopalo nějaké dítě na „horší“ časy, nebo při nějaké hře, to se již zřejmě nedozvíme, ale z pohledu historiků a archeologů se taktéž jedná o poklad.

O dalších pokladech, nalezených v podzemí i v zaprášených koutech místních půd, třeba zase někdy příště.

Milan Rychlý