Díl jedenadvacátý: Hořký život horských hořců

Publikováno 11. listopadu 2020

Pokud bychom vypsali soutěž o nejkrásnější planou rostlinu Jesenicka, do finále by se určitě probojoval některý z hořců. Soutěžících z řad tohoto rodu by přitom bylo několik – a co kytka, to skvost. Tak třeba hořec křížatý znají všichni účastníci botanické exkurze, kterou naše muzeum pořádalo v létě. Navštívili jsme během ní vápencový lom Kukačka u Bílé Vody, který je jedinou lokalitou této vzácné rostliny na Jesenicku. Za dalšími druhy hořců bychom se museli vypravit na hřebeny Hrubého Jeseníku. Travnaté hole zdobí žlutokvětý hořec tečkovaný, na prameništích se zase modrají květy hořce jarního. Oba druhy jsou v České republice velmi vzácné, hořec tečkovaný se dokonce na našem území nevyskytuje nikde mimo Jeseníky.

Naopak hořec tolitovitý a hořec panonský patří sice k domácím druhům české květeny, v Jeseníkách jsou ale nepůvodní. Doma je hořec tolitovitý v horách jižní Evropy a Karpatech, po nichž postupně „docestoval“ až do Moravskoslezských Beskyd. V Jeseníkách byl odedávna cíleně pěstován a dnes se mu zde daří stejně dobře jako v jeho původních oblastech. Dekorativní porosty této rostliny s hořcově modrými, nálevkovitými květy můžete obdivovat třeba u Františkovy myslivny. Nepůvodním druhem v Jeseníkách je také hořec panonský. Ten dokonale klame svým jménem. Jak známo, Panonie je nížinná oblast s centrem v Maďarsku, která k nám zasahuje pouze na jižní Moravu, nejseverněji k Olomouci. V celé Panonii byste však hořec panonský hledali marně. Je to horská rostlina, jejíž areál zahrnuje Alpy a Šumavu. Také ona byla v Jeseníkách vysazena uměle, stejně jako další alpský druh – hořec nachový.

Nicméně zdánlivě neškodná okrašlovací záliba, spočívající ve vysazování nových druhů do volné přírody, s sebou nese skryté riziko. Některé nepůvodní druhy se totiž mohou přirozeně křížit s velevzácným, kriticky ohroženým hořcem tečkovaným. Geneticky smíšené potomstvo může po několika generacích zcela nahradit jednoho ze svých rodičů. Tomuto procesu se říká genetická eroze. Stejně jako větrná eroze časem rozdrobí mohutný pískovcový masív, genetická eroze soustavně nahlodává jedinečnou genetickou informaci ohroženého druhu, který se tak postupně doslova vytratí před očima.

Hořce jsou nejen krásné, ale také užitečné. Obsahují totiž řadu látek, které mají kromě hořké chuti také léčivé účinky. V minulosti se využívalo obojího. Hořcový kořen (radix gentianae) nechyběl v sortimentu žádné kořenářky a byl podáván při žaludečních obtížích. Naopak k obtížím zcela jiného charakteru vedlo nadměrné užívání alkoholového výluhu z horských bylin, mezi nimiž nemohl hořec chybět, neboť dodával nápoji svérázně nahořklou chuť. Na vlastní jazyk ji okusil každý pijan likéru Praděd, avšak tato ingredience se objevuje v regionálních produktech napříč Evropou.

K farmaceutickým a potravinářským účelům se v minulosti sbíraly různé druhy hořců, později se však začal nejvíce využívat jihoevropský hořec žlutý, který bývá i u nás příležitostně pěstován. Hořké glykosidické látky však obsahují všechny rostliny z čeledi hořcovitých. Znalci léčivek si jistě vzpomenou na zeměžluč lékařskou. Do stejné rodiny patří také hořečky nebo kropenáč vytrvalý. Ve všech případech se však jedná o velmi vzácné druhy, jejichž sběrem byste se dopustili zločinu proti přírodě. Raději si tedy zakupte bylinný likér v obchodě a připijte hořcům na zdraví!

Vojtěch Taraška