Díl šestadvacátý: Pestré šutry jesenického muzea

Publikováno 18. listopadu 2020

Po geologické stránce si Jesenicko leckdo spojuje s dolováním rud a rýžováním zlata, což je asociace samozřejmě naprosto oprávněná. Depozitář Vlastivědného muzea Jesenicka se však pyšní jinými klenoty zdejší horninové pokladnice. Po dlouhá desetiletí sídlil v šeru jednoho z historických sálů Vodní tvrze, kam malými okénky pronikal jen zlomek denního světla. Potemnělá komnata ukrývala krásu svých exponátů pod skly vitrín nebo za dvířky dřevěných skříní. V létě 2019 však byla geologická sbírka přestěhována do nového muzejního depozitáře v někdejším sídle společnosti Naturfyt BIO v Beskydské ulici. Ačkoliv přesun rozměrného geologického sbírkového fondu (chápejme: velkých a těžkých šutrů) nespadal do kategorie „práce snů“, jesenické muzejní geologii se tato anabáze vyplatila. Horniny totiž dostaly novou, prosvětlenou místnost s velkými jižními okny, a dokonce s prosklenou vnitřní stěnou. Inu, z přítmí středověkého hradu přímo na výsluní moderní stavby. Kus historie si však depozitář ponechal – pamětihodné muzejní skříně, které se za svou letitost nemusejí stydět ani ve světle jednadvacátého století. Naopak, vkusně navozují atmosféru nostalgie, ovšem bez depresivnosti předchozí adresy.

Nové prostory umožnily sbírkovým kouskům vyniknout. Leštěné desky zachycující kontakty žulových vyvřelin s mramorem, s typickými minerály, které podél těchto kontaktů vykrystalizovaly důsledkem tepelných účinků žulového magmatu na mramor. Jiné leštěné desky velmi instruktivně ukazující vzájemné průniky hornin. Krystaly křišťálu nebo velkého červeného granátu, hessonitu. Přes veškerou krásu nutno připomenout, že podobné a určitě někdy i lepší exempláře těchto jevů a hornin vlastní rovněž jiná muzea. Z poliček pod sklem se lesknou také exponáty, které v dané kvalitě a kvantitě můžeme spatřit kromě jesenického již jen v šumperském a opavském muzeu. Jedná se o tzv. souvky, kameny, které na Jesenicko ze Skandinávie přisunul nebo zamrzlé v ledu přinesl pevninský ledovec. K tomu došlo v největší době ledové, jejíž podnebí umožnilo, aby se ledovcový příkrov rozrostl po celé severní polovině Evropy. V krajině souvky běžně najdeme na Vidnavsku, Javornicku, Žulovsku nebo Mikulovicku, když vstoupíme do některého z remízků, jenž zemědělcům posloužil jako odkladiště kamení sesbíraného z obdělávaných polí. Nejčastěji se jedná o zvětráním vybledlé, zemědělskými stroji poškrábané a otlučené, mnohdy lišejníky porostlé valouny a balvany. Teprve umění kameníka, který je rozřízl a vyleštil, odhalilo jejich krásu. Hýří rozmanitými barvami, nejčastěji červených nebo žlutohnědých odstínů. Stavby hornin na nábrusech dokonale vynikají a prozrazují mnohé o jejich vzniku kdesi daleko na severu, nejčastěji v jižní polovině Švédska a na ostrovech v Baltském moři.

Kromě vyvřelých a přeměněných hornin spočívají v pohodlí kartónových krabiček a bezpečí skříňových zásuvek rovněž krásné zkameněliny prvohorních živočichů, hlavně korálů, hlavonožců, trilobitů a ramenonožců, taktéž ze skandinávsko-baltského regionu. I v jejich případě se jedná o dary čtvrtohorního ledovce. Samozřejmě nesmíme zapomenout na pazourky (největší muzejní pazourek váží 19 kg a byl nalezen ve Vidnavě).

Naše sbírka ledovcem dopravených kamenů pochází jednak z německých regionálních muzeí ve Vidnavě a Javorníku, jejichž sbírky, respektive jejich trosky přeživší chaos po druhé světové válce se staly majetkem dnešního Vlastivědného muzea Jesenicka. Tyto mnohdy krásné exempláře se nám dochovaly díky neúnavnému sběratelskému a badatelskému úsilí někdejšího chemika vidnavské šamotárny Franze Kieglera (1903–1997). Právě Ing. Kiegler je shromáždil pro muzea ve Vidnavě a Javorníku. Dnes v jesenickém muzeu navazujeme na předválečnou sběratelskou tradici a doplňujeme sbírky vlastními leštěnými i neupravovanými nálezy z celého regionu, především z pískovny v Kolnovicích. Velmi detailně se zaměřujeme i na jiné pozůstatky dob ledových, a sice kameny obroušené větrem v podmínkách mrazové pouště. Tyto tzv. hrance vyhledáváme pro detailní poznání jejich plošného rozšíření. Získané informace nám pomohou zrekonstruovat vzhled Jesenicka během těch ledových dob, při kterých k nám skandinávský ledovec už nedosáhl, ačkoliv po našem podhůří pokukoval z území dnešního Polska.

Když už jsem se před chvilkou zmínil o nejznámějším nalezišti ledovcem dosunutých souvků na Jesenicku, Vidnavě a jejím okolí (nejvíce materiálu bylo vysbíráno z kaolínových jam), nemohu si nepovzdechnout, že se nemůžeme pochlubit největším baltským jantarem z našeho území, který byl nalezen v roce 1970 právě na poli za Vidnavou (pro znalce místních poměrů pod Polským kopcem). Jantar měří 14,8 x 6,4 x 6 cm a váží 215,5 g. Kdo ho chce vidět, musí za ním do Opavy, kde je vystaven v expozici Slezského zemského muzea. Pokud by Vás namísto jednoho rekordmana zajímala spíše rozmanitost sbírkového souboru ledovcem přivlečených hornin, pak ten neschováváme jen v depozitáři, ale vystavujeme ho v trvalé expozici „Spirála času Země“ a rovněž na dočasné výstavě „Bohatství vody a ledu“. Ovšem nato si musíte počkat, až zjihne epidemický pes v chovu ministerstva zdravotnictví.

Martin Hanáček

Zdroje:
Gába, Z. (1970): Pozoruhodný nález jantaru ve Vidnavě. Severní Morava sv. 20, 69–70.
Neubauerová, M. (2005): Z dějin muzejní práce na Jesenicku. V. svatováclavské česko-polsko-německé setkání v Jeseníku 27.–29. 9. 2005. Sborník referátů, 11–13.