Díl čtyřiatřicátý: Zkamenělé mušličky ze severských valounů

Publikováno 30. listopadu 2020

V pískovně u Kolnovic nebo ve štěrkopískových vrstvách v kaolínových jámách u Vidnavy můžeme nalézt šedé, šedohnědé až šedozelené valouny vápenců. Když valouny navlhčíme, často si na jejich lesklém povrchu všimneme mnoha průřezů zkamenělinami rozmanitých živočichů. Chceme-li vidět více, nezbývá nám než valouny rozbít. Úderem hrany tupé strany obyčejného kladiva nebo plochým břitem zednického kladiva (vlastníky geologických kladiv samozřejmě netřeba zasvěcovat) do valounu tento rozbijeme. Úder vedeme tak, aby lom prošel rovnoběžně s uložením zkamenělin v hornině. Pokud budeme úspěšní, otevře se nám valoun jako kouzelné vajíčko a na čerstvé, lomem odhalené ploše spatříme zkameněliny.

S největší pravděpodobností jimi budou mušličky, nápadně podobné těm, které mnozí ze čtenářů mají doma na polici coby památku na dovolenou u moře. Povrch mušliček nese paprsčitě se rozbíhající, tenká či hrubší žebra. Vaše mušličky od moře patří téměř s jistotou mlžům, což je dnes velmi rozmanitá skupina měkkýšů, avšak mušličky ve vápencových valounech náležely ramenonožcům. Tento samostatný kmen bezobratlých, v odborné literatuře vystupující pod názvem Brachiopoda, vznikl během bouřlivého rozvoje organizmů v období kambria počátkem prvohor. Záhy poté se ramenonožci stali zásadní složkou mořské fauny. Významná role ve skladbě bioty jim vydržela až do sklonku prvohor. Největší vymírání v dějinách naší planety, které proběhlo na přelomu prvohor a druhohor a vyžádalo si oběti v podobě 96 % tehdejších mořských tvorů, zasadilo ramenonožcům tvrdou ránu. Sice nevymřeli, ale prvohorní sláva byla definitivně pryč. Napříště už hráli jen okrajové role, s výjimkou období jury, kdy se nakrátko vrátili na výsluní evoluce a podíleli se na stavbě tropických mořských útesů. Navzdory všemu se ale udrželi a existují dodnes.

Měkké tělo ramenonožců z vnějšku chránila vápenitá schránka, tvořená dvěma miskami. Právě schránka mohla fosilizovat a zachovat se v horninách i stovky milionů let po úhynu svých majitelů. Své jméno získali ramenonožci díky brvám uchyceným na spirálně stočených ramenech uvnitř schránky. Těmito brvami vířili vodu a filtrovali z ní drobounkou potravu. Žili a žijí přisedle na mořském dně.

Ramenonožci z našich valounů žili v ordoviku (období před 485–443 miliony lety) a následujícím siluru (období před 443–419 miliony lety). Masově tehdy obývali moře na území dnešní švédsko-baltské oblasti. Z jejich schránek i zbytků dalších organizmů vznikly vápencové vrstvy. Kusy vápence ze severu na Jesenicko dopravil pevninský ledovec. Během roztávání ledu omlela tavná voda úlomky vápence do zaoblených tvarů.

Martin Hanáček