Díl šestatřicátý: Zapomenutá MiroslavPublikováno 2. prosince 2020 Jméno lyžařského střediska nad obcí Lipová-lázně mezi kopci Toč a Sněhulák znají snad všichni milovníci zimních radovánek. Pokračuje-li ale člověk dál proti proudu malého potůčku, dojde až k Opavské chatě. Objekt položený na nevelké mýtině je pozůstatkem samoty, jež vznikla roku 1869 na pasece nazývané původně Friedenshau z iniciativy penzionovaného četníka z Dolní Lipové Kaspara Neugebauera. Neugebauerovou motivací však nebylo usídlit se na stará kolena v lůně přírody pod Šerákem a strávit poslední léta svého života jako poustevník. To by si totiž zároveň nevyřizoval pohostinskou živnost. Zřejmě již tehdy vytušil, že malebný kout v horách má potenciál přilákat nejen pacienty z nedalekých Schrothových lázní v Dolní Lipové, ale i budoucí turisty. Zda ještě bylo na takový krok příliš brzy, nebo majitele samoty zradilo zdraví, nevíme, každopádně již za tři roky nemovitost prodal Emanuelu Hackenbergovi. Roku 1882 vyrostl na „Klidné pasece“ druhý dům a toto nádherné místo v údolí, jehož západní strana byla pokryta drobnými políčky a loukami, začalo být stále více navštěvováno nejen obyvateli Lipové, ale i všemi milovníky krásné přírody. V dalších desetiletích pak vyrostlo jak na pasece, tak také o něco níže po proudu horské bystřiny několik dalších stavení. Asi 200 metrů pod pasekou, v místě, kde se dnes pod klenbou lesa nalézají mechem obrostlé základy velké chalupy, vznikla v roce 1925 oblíbená výletní restaurace Waldfrieden. Původní dům slepého Johanna Gottwalda provozovatelé restaurace Richard a Emma Hackenbergovi zvětšili a upravili na hostinec s tanečním sálem, výčepem a kuchyní. Útulná hospůdka, kterou osvětlovaly petrolejové lampy, se těšila velkému zájmu návštěvníků a scházela se v ní pestrá společnost složená z lovců, lázeňských hostů, turistů a v zimě také lyžařů. Dělaly se tu i tancovačky a v září, kdy se zde pořádaly tradiční Anenské hody, býval takový nával, že v sále ani na lavičkách pod stromy v zahradě nebylo jediné volné místečko. O popularitě místa svědčilo, že se objevovalo i na pohlednicích. Pokrok ale pronikal i na Miroslav a v roce 1936 obdrželi manželé Richard a Martha Spielvogelovi, kteří vlastnili na Miroslavi dům čp. 403, povolení k využívání vodní síly malého potůčku. Voda byla zadržována v nevelké přehradě a poháněla malou turbínu, jež vyráběla elektrický proud. Zánik osady a výletní restaurace přišel v divokém poválečném období. Zůstalo jen jedno stavení, nazývané dnes jako Opavská chata. Ta však není přístupná veřejnosti a život v ní se odehrává pouze v průběhu letní a zimní sezóny. Přesto stojí procházka do těchto míst, nacházejících se v Chráněné krajinné oblasti Jeseníky, za námahu. V lese, který pokryl bývalá políčka, se zurčení potůčku mísí se šuměním stromů a mechem obrostlé základy výletní restaurace inspirují k zamyšlení nad tím, jak je lidský život pomíjivý. A nejen on, ale i zdejší lesní porosty a botanicky velmi cenné horské louky. Pavel Macháček |