Díl devětatřicátý: „kopyty koní listovat v kopcích“. Cesta na Praděd Ludvíka Vaculíka

Publikováno 7. prosince 2020

Na jaře, v době první vlny pandemie, jsem v rámci tohoto muzejního seriálu pojednal o poutavém dílku „Cesta na Praděd“, které v 80. letech 19. století na základě dvou výprav do Hrubého Jeseníku sepsal profesor olomouckého gymnázia Jan Havelka. Dnes bych rád představil titul sice zcela totožného jména, avšak zcela jiného ražení. Vyšel roku 2001 v brněnském nakladatelství Atlantis a jeho autorem je vynikající spisovatel, fejetonista, disident a valašský patriot Ludvík Vaculík (1926–2016), jenž svým svérázným a příjemně starosvětským pohledem vnášel do stále hektičtějšího tempa společnosti tolik důležitý apel po zklidnění. Právě tato, tak typicky vaculíkovská rovina je zásadním tématem netradiční cestopisné prózy.

V polovině 60. let se v mysli autora, tehdy redaktora Literárních novin, a jeho blízkého přítele Josefa, ředitele odborného zemědělského učiliště, zrodil nápad podniknout výpravu na nejvyšší moravský vrchol, jenž v nich obou vždy vzbuzoval dojem čehosi bájného, tajemného (hora „severně zadumaná, klidná, táhlá, na bocích jistě porostlá temným jehličnatým hvozdem, osídlená dnes už neviditelným duchem Pradědem“). Na pouť východním směrem před Kladskou kotlinu se ale nevydají vlakem ani automobilem, nýbrž „pro člověka poslední přirozenou rychlostí”, na koňských povozech. „Řídit spřežení je hodno člověka, řídit motor – to může kdokoli,“ glosuje svérázně autor. Spolu s Josefem a jeho žáky tak Vaculík vyráží „uctít Praděd a cestou zjistit, jak by se Polákům dalo vzít Kladsko.“ Aby byl romantický nádech ještě silnější, omezí se celkový finanční rozpočet celé výpravy, s tím, že na jídlo se bude vydělávat veřejným promítáním naučných filmů o koních.

Spíše než cestopisem v pravém slova smyslu můžeme Vaculíkovu „Cestu na Praděd“ nazvat symbolickou, ba přímo duchovní poutí do minulosti, do časů úzkého sepětí člověka s krajinou, o něž nás stále více připravuje pohodlí moderního života. Autor s uspokojením přijímá o poznání pomalejší běh času a s nadhledem, jejž mu poskytuje výška kozlíku i výrazně odlišné vnímání světa a času, komentuje okolní dění, vtahuje čtenáře do tiché krásy krajiny, rozhořčuje se nad křivdou způsobenou odebráním Kladska, ukusuje salám a rozmlouvá se svými spolucestovateli, především ale sám se sebou. „Rychlost, kterou jsme cestovali, byla tak stará, že jsme v ní nemohli nikoho potkat.“ Těmito několika výstižnými slovy jako by autor opsal celou knihu. S lidmi se samozřejmě družina fyzicky potkávala, avšak zcela se s nimi míjela na úrovni duševní…

Román patří v kontextu Vaculíkovy tvorby k těm méně známým a zmiňovaným. O to více jej však lze doporučit, ať už pro originální vypravěčský způsob, nebo pro mistrné zachycení odcházení časů, kdy se činy člověka zdály být o mnoho přirozenější, kdy se lidé ještě uměli srovnat s tím, že existují věci prostým rozumem neuchopitelné. Do dob, kdy byl život náročnější, a přece v řadě ohledů snazší. Vaculíkova meditativní a zároveň syrově reálná cesta směrem k Pradědu a vlastnímu nitru tak není pouze zdařilým náhledem do atmosféry české a moravské krajiny poloviny 60. let, ale současně také do názorového světa dnes již klasika naší literatury.

„…nic nám není tak málo potřebné jako podobnost a nic nám není tak nebezpečné jako jednota. Kdo jen trochu může, měl by co nejvíce zdůraznit svou odlišnost, a to bez ohledu na soud jiných lidí, protože kdyby se ohlížel, zase bude stejný a bude tam, kde jsou oni.“

Matěj Matela