Díl třetí: Z původní jesenické mytologie. Děsivý přízrak Nočního lovce

Publikováno 16. října 2020

Je klidný prosincový podvečer a po namrzlé lesní cestě mířící z Petrovic do Osoblahy kráčí muž. Již se vidí u teplých kamen, když tu najednou z dáli zaslechne blížící se rachot. Otočí se a vzhlédne ke vzdálenému horizontu. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal – z černých mračen se za nelidského rachotu přímo k němu řítí Noční jezdec se svou družinou zatracených…

Jen málokterá postava dokázala v původních obyvatelích jesenických podhůří vyvolat takovou hrůzu jako právě Nachtjäger, ústřední figura tzv. Divoké honby (Wilde Jagd), objevující se nejčastěji okolo zimního slunovratu. Tehdy se dle lidové slovesnosti z ničeho nic na nebi zjevuje nesmírný zástup ďábelských tvorů, od vlkodlaků, duchů až po démony – jednalo se v podstatě o jakousi kumulaci všeho zla. Té velel Noční lovec, jenž do řevu nelidských bytostí a dusotu kopyt pekelných koní práskal bičem a démonicky se smál.

Jako nejúčinnější ochranu proti běsnící družině neživých příšer radili naši předkové padnout rychle tváří na zem a mlčet – v žádném případě se na průvod nesmí volat nebo nedej bože napodobovat zvuky. Pokud tak člověk učiní, lov se prudce zastaví a k nešťastníkovi sestoupí samotný Noční lovec, který mu podá kus krvavého masa. Existuje řada verzí toho, co se děje následně. Nebožák, jenž maso přijme, je vzápětí lovcem roztrhán, jindy se zase stane jedním z přízraků honby. V sudetských horách dokonce existuje verze, v níž na sebe muž přijetím masa sešle doživotní mrtvolný zápach. V jesenických podhůřích se zase věřilo, že pokud člověka nahání divoký lovec, najde azyl na dřevěném kmeni stromu, do kterého dřevorubec při kácení vytesal tři kříže. Bezpečným přístavem se, jak zaznamenal Anton Peter, může stát rovněž lněné pole, v němž roste šklebivec přímý (slezským nářečím Dorant).

Kořeny tohoto nadmíru děsivého výjevu nelze hledat nikde jinde než v germánské mytologii. „Legendy odkazující na Divokého lovce se nepochybně řadí mezi nejstarší ságy germánského pohanství,“ uvádí významný sběratel jesenických pověstí Gustav Mikusch. Postava Nočního lovce skutečně vykazuje de facto totožné znaky jako starogermánský bůh Wotan (skandinávský Odin), jenž se svou smečkou vlkodlačích psů a padlých bojovníků einherjů jezdil okolím – společně hledali nepohřbené mrtvé, aby je odvedli do podsvětí. Na germánský původ odkazuje i skutečnost, že v řadě regionů byla kůže na tváři přízraku připodobňována ke kůře dubu (národního stromu Germánů), místo vousů měl pak lovec dubové větve. Řada vědců se ale domnívá, že za prapůvodem motivu se musíme vypravit mnohem hlouběji do minulosti. „Přirozený základ víry v Divoký lov je rozhodně starší než germánská víra ve Wotana. Pochází ze strašlivých zážitků přírodního pravěkého člověka, jehož v pochmurném hvozdu zastihl kvílící vítr a bouře zuřící tak, že stromy s lomozem padaly k zemi. (…) Představa Wotanova válečného tažení vznikla až později,“ domníval se sudetoněmecký etnograf a profesor Univerzity Karlovy Gustav Jungbauer.

V každém případě pronikl tento děsivý motiv z temné germánské mytologie do prostředí románského i slovanského a v lidové slovesnosti, především periferních oblastí, silně rezonoval ještě na počátku 20. století (v Čechách více než na Moravě, přesto ho v hojné míře najdeme např. na Šternbersku či Osoblažsku). Spisovatel J. V. Grohmann uvádí, že lidé do Divoké honby ještě v 19. století situovali rovněž padlé vojáky pruského krále Friedricha Velikého. Motiv nezanikl ani s příchodem moderní doby a hojně jej využívá i současná populární kultura. Zřejmě nejznámějším příkladem je scéna z Tolkienova Návratu krále, v níž se Aragorn s přáteli vydává do horského průsmyku na Stezky mrtvých, kde vyzve duchy vojáků k pomoci proti Sauronovi, aby tak odčinili svoji zbabělost nastoupit za života do bitvy a zbavili se prokletí, jež za to následovalo.

Matěj Matela