Díl jedenáctý: Saxa loquuntur – historie 20. století vepsaná do kamene

Publikováno 28. října 2020

Turbulentní a častokrát i poněkud paradoxní podobu života na Jesenicku v období mezi 28. říjnem 1918, tj. vznikem samostatného československého státu, jehož výročí dnes slavíme, a ukončením druhé světové války v roce 1945 lze demonstrovat na mnoha příznačných událostech či artefaktech. Jednu takovou skupinu zastupuje výtvarné umění v podobě kamenných plastik, a to zejména v kontextu svého vzniku, odstranění, či dokonce zničení (což, jak si ukážeme, není bolestivou a problematickou otázkou pouze dnešních dní), a rovněž v osudech samotných jejich tvůrců. Sochaři však již dnes sami nepromluví, avšak, budeme-li parafrázovat slova apoštola Lukáše, „budou-li oni mlčet, bude volat kamení...“

Vyhlášení tzv. Německého Rakouska, resp. provincie Sudetenland, dne 30. října 1918, které odmítavě reagovalo na vznik ČSR, nemělo dlouhého trvání a tato území, povětšinou s převahou německého obyvatelstva, byla postupně obsazována československým vojskem. V případě Jeseníku se tak stalo třetí lednový den následujícího roku. Existence nového státu a zánik habsburské monarchie se přirozeně projevily rovněž v odstraňování reliktů starého mocnářství na veřejných místech. Ikonický je v tomto kontextu případ pamětní desky upomínající na návštěvu císaře Františka Josefa I. ve městě v červenci 1860. Rozměrná tabule byla umístěna na průčelí domu, v němž byl panovník ubytován a který vlastnil textilní továrník Adolf Raymann (bývalá Česká spořitelna na rohu náměstí). Deska byla opatřena bronzovým reliéfem od jednoho ze tří nejvýznamnějších sochařů regionu Paula Stadlera. Důvodné obavy z jejího zničení po odstranění podnítily místního preláta (a jednoho ze zakladatelů muzea) Josefa Neugebauera k ukrytí desky na jesenické faře.

Zkušenosti z nedávné tragické Velké války, na jejichž bojištích padly na stovky občanů z Jesenicka, podnítily během 20. a 30. let velký počet obcí k vytvoření památníků zasvěcených místním obětem. Zároveň se tím (alespoň takto, skrytě) vymezovaly proti československému státu. Autory těchto památníků byli zejména další dva nejvýznamnější regionální sochaři – Engelbert Kaps vytvořil na Jesenicku celkově pět pomníků, Josef Obeth dokonce sedm děl. Je opět příznačné, že ne všechny přečkaly vývoj po druhé světové válce a odsun německého obyvatelstva. V případě prvně jmenovaného sochaře je třeba akcentovat jeho autorství památníku stojícího v parčíku před Vodní tvrzí. Autor monumentálního čtyřbokého žulového obelisku s dvanácti válečnými výjevy slavnostně odhaleného v roce 1935 byl zároveň tvůrcem mramorové busty T. G. Masaryka, již vytvořil jako zakázku pro městskou radu za účelem umístění na radnici. Dodejme, že obě díla vznikla ve stejném roce, kdy, nedlouho poté, v rámci parlamentních voleb získala Sudetoněmecká strana ve městě celých 75 % hlasů.

Neméně zajímavé jsou další osudy všech tří vzpomenutých sochařských prací. Podobně jako pamětní deska císaře spočívaly i busta a pomník po dlouhou dobu mimo veřejný prostor. Zatímco Kapsova podobizna Masaryka byla někdy koncem září 1938 „odklizena“ na půdu radnice (za zachování díla vděčíme zejména okolnosti, že jeho autorem byl tak významný sochař, který navíc od května téhož roku zastával funkci starosty Supíkovic), jeho pomník válečným obětem byl naopak zničen v roce 1945 nově příchozím českým obyvatelstvem.

Po roce 1989 se všechna díla nakonec setkala na jednom místě. Postupně putoval do depozitářů muzea jak císař objevený po sedmdesáti letech na faře pod hromadou dřeva, tak i zlomek válečného pomníku nalezený v navážce zeminy u řeky Bělé. A nakonec rovněž Masaryk, jenž setrval po celý čas na půdě radnice. A tak zatímco všichni tři sochaři museli po válce spolu s místním německým živlem zmizet z českého pohraničí, některá jejich díla národnostní a kulturní výměně odolala a jsou emblematickými svědky složitých a komplikovaných časů a poměrů, které dodnes chtě nechtě utvářejí charakter našeho regionu.

Jan Petrásek