Díl dvanáctý: Les, který stále vyvolává spory

Publikováno 29. října 2020

Konflikt s pruským králem Fridrichem II. vedl po nástupu Marie Terezie na trůn ke ztrátě Kladska a většiny Slezska. Nově vytyčená státní hranice rozdělila Niské knížectví a roztržena přitom byla také některá panství. Stalo se tak i v případě majetku hraběte Antona Ferdinanda von Greef, který vlastnil rytířské statky Kolnovice (Kohlsdorf) a Giersdorf a poplužní dvůr Domsdorf. Zatímco rytířský statek Kolnovice připadl Prusku, značná část pozemků s ním spojených zůstala na rakouské straně. Nová státní hranice ale hraběte nijak výrazně neomezovala v jeho právech, třebaže jeho poddaní museli při práci na panském „překračovat“ státní hranici. O půlstoletí později tehdejší majitel Kolnovic, asistenční rada hospodářské správy liechtenstenských statků v Leobschütz (dnes Głubczyce v Polsku) Josef Rennert, rozparceloval pozemky rytířského dvora a založil osadu, jež dostala jeho jméno Rennertsfeld (Renertov). Byla vklíněna do pruského území a s Kolnovicemi ji spojoval jen úzký koridor. Podobně z druhé strany státní hranice vybíhal jako vyplazený jazyk z pruského území les oddělující Renertov a Kolnovice od dolní části Mikulovic.

Státní hranice přežila sjednocení Německa i rozpad Rakousko-Uherska spojený mimo jiné se vznikem Československa. Teprve odstoupení Sudet Německu na podzim 1938 na několik let přineslo její „vymazání“ z mapy. Porážka Německa ve 2. světové válce znamenala jeho územní posun na západ a za hranicemi obnoveného Československa se objevil nový soused – Polsko. Vztahy mezi dvěma sovětskými satelity však nebyly ideální a v mezích „vyceněné srdečnosti“ je udržovala jen pevná ruka protektora v Moskvě.

Na státní hranici u Kolnovic bylo v poválečných měsících rušno a po jedné noční přestřelce zde na jaře 1946 zůstali tři mrtví pašeráci, kteří hnali ukradený dobytek do lesa na polské straně. Státní hranice byla poté důkladně střežena a příslušníci Sboru národní bezpečnosti, kteří nahradili původní finanční stráž, tu dokonce vztyčili věž ne nepodobnou těm, které stály na hranicích s imperialistickým Západem.

V roce 1955 iniciovala polská strana jednání o konečném vytyčení státních hranic mezi Polskem a Československem. Navržené úpravy se týkaly i Jesenicka a jejich nejznámějším projevem bylo předání osady Skřivánkov u Zlatých Hor Polsku a osady Krasov u Vidnavy Československu. Namále měla tehdy i osada Renertov, nesoucí od roku 1949 nový název Vysutá.

Polská strana navrhovala tento výběžek zahrnout do územního vyrovnání a začlenit osadu do Polska. Přitom projevila pozoruhodný zájem o životní podmínky obyvatel osady, když argumentovala tím, že hranice obklopuje jejich domy, kvůli čemuž nemají možnost svobodného pohybu. K tomu přidala potíže s racionálním obhospodařováním zemědělské půdy a údajné narušení silničního spojení z Głuchołaz do Gierałcic. Ovšem i česká strana měla v rukou pádné argumenty – odstoupení Vysuté a odchod obyvatel by znemožnily existenci JZD Kolnovice. Když lhali sousedé, nedělali si s nepravdami problém ani na československé straně. Z materiálu se dalo vyčíst, že odstoupení Vysuté bude znamenat kulturní a společenský propad Kolnovic, neboť se na dotčeném území nachází škola, kulturní dům, knihovna, kostel a hostinec. Že v sále „kulturního domu“ skladovalo JZD brambory, nevadilo, stejně jako skutečnost, že škola stála až za navrženou hranicí.

„Soudružský“ spor byl nakonec vyřešen ve prospěch Československa, a obyvatelé Kolnovic na něm dokonce vydělali. V rámci územního narovnání totiž předalo Polsko Československu přes 100 ha lesa mezi Kolnovicemi a Mikulovicemi. Opačným směrem by putoval pruh území kolem komunikace Głuchołazy – Gierałcice a nevelká část Vysuté u této komunikace, kde v té době stála jen čtyři zbořeniště.

V konečném zdůvodnění úpravy hranic u Kolnovic se hovořilo o tom, že získáním polského území dojde vlastně k vyhovění požadavku polské strany na ukončení omezeného pohybu obyvatelstva Vysuté, budou hospodárně využity dosud neobdělávané polnosti, státní hranice se stane přehlednější a bezpečnější a v neposlední řadě se tímto krokem „...odstranilo nebezpečí likvidace jednoho z dobrých družstev a propagátora socialistického hnutí v zemědělství na našem okrese.“

Smlouva mezi ČSR a PLR o konečném vytyčení státních hranic byla podepsána ve Varšavě 13. června 1958 a po její ratifikaci Národním shromážděním ČSR nabyla platnost 14. února 1959.

Zdálo by se, že spor byl jednou provždy vyřešen, ale problém spočíval v tom, že Polsko předalo Československu území o rozloze 12,05 km2, zatímco Československo Polsku jen 8,37 km2. Dokud měla Moskva své vazaly pod kontrolou, nikdo se neodvážil nic zpochybnit. Ovšem jakmile padl „tábor míru a socialismu“, okamžitě se Polsko přihlásilo o chybějících 3,68 km2 a úředníci měli hned o čem jednat. Kolnovický les se ocitl na seznamu „zcizených“ polských území a naši sousedé se na různých úrovních několikrát pokusili iniciovat jeho „navrácení“. K tomu díky odmítavému postoji českých úřadů zatím nedošlo. Spor však dosud nebyl nijak uspokojivě vyřešen.

Pavel Macháček