Díl pátý: Sakrující fořt z Videlského údolí. Lowagův literární Benedix rozesměje i dnes

Publikováno 27. března 2020

Pokud bych si měl v Jeseníkách vybrat lokalitu, která je mi nejbližší, pak by jednoznačně zvítězila podmanivá oblast kolem toku Střední Opavy. Tento kout Medvědské hornatiny neoplývá jen nádhernými lesními zákoutími a dravými bystřinami, ale i poutavými příběhy o lidech, kteří s těmito místy spojili svůj život. Jedná se především o pracovníky lesní správy. Hájovnu na Bílém Potoce obývalo hned několik zajímavých lesníků. Jednoho z nich, fořta Benedixe, bychom však v okolních bučinách či v přítmí loveckých chat potkali jen stěží – jedná se totiž o hlavního hrdinu humoristické knihy Josefa Lowaga z roku 1910.

Dílo, psané specifickým nářečím původních obyvatel, je tvořeno 22 příběhy, z nichž každému vévodí právě Benedix. Bělopotocký fořt je sice poctivý, pracovitý a čestný chlap, má však jednu drobnou vadu – kudy chodí, tudy nadává, a to poměrně šťavnatě. Do patřičných míst nemá problém poslat lesní dělníky, manželku Christine, dokonce ani své nadřízené. Když to kupř. jednoho večera přežene v hospodě s pitím a doma pak hromuje na bolesti břicha, žena mu uvaří bylinkový čaj. „Ksakru, cos to zrobila za satanské pitivo? Šmakuje to jak čertovo hovno,“ zní Benedixova reakce. Fořtovy chuťové buňky nelhaly – Christine místo voňavých horských bylin omylem zalila vodou svůj trouchnivějící svatební věneček. Odolnému fořtovi však utrejch překvapivě pomohl a ráno už si vesele vykračoval nadávat na lesy (doslova). Ti, kdo rázovitého Benedixe znají, ale dobře vědí, že se v jeho mohutné hrudi zahalené „fajnovým fusem na fajer se podobajúcím“ ukrývá velké srdce...

Lowag v postavě Benedixe jedinečným způsobem vytvořil jakési zhmotnění vlastního vnímání zdejších horalů a Pradědových hor jako takových. Stejně jako fiktivní lesník i Jeseníky mohou na první pohled působit drsně a nepřístupně, s hlubším poznáním se však dostavují stále větší sympatie, jež v trvanlivosti překonají i místní ruly a svory, a člověku se ani nechce odejít na věčnost. Vždyť „umírať, to si zapametajtě, je po čertech zasratá věc...“

Matěj Matela