Vlastivědná vycházka na hřbitov měla rekordní účast

Vycházka oficiálně započala ve středu hřbitova, v místech, kde se nacházel hrob významného podnikatele Adolfa Raymanna, po němž se paradoxně nic nedochovalo. „Sic transit gloria mundi“, tak končí světská sláva, jak zmínil K. Growka, který právě zde pojednal o pomíjivosti života. Odtud se početná skupina vydala k místu posledního odpočinku rodiny Josefa Sachse, prvního okresního hejtmana a dlouholetého starosty. Po vzpomínce na lesmistra Wollenhaupta, přímého potomka Jana Amose Komenského, pak oba průvodci zamířili s účastníky vzhůru, ke hrobům Priessnitzova zetě Johanna Rippera, významných jesenických farářů či vodoléčitele Josefa Weisse. Na činnost Moravsko-slezského sudetského horského spolku vzpomenuli u hrobu dr. Kriestena, předsedy sdružení, a Emilie Hauckové, dcery dlouholetého nájemce Jiřího chaty na Šeráku. M. Matela se déle zastavil v místě, kde spočinul lesmistr Adolf Medritzer a řadu let po něm i Viktor Nevický, řeckokatolický duchovní perzekvovaný komunistickým režimem. Na příkladu tohoto hrobu průvodce ukázal pohnutost dějin nejen oblastí tzv. Sudet, ale v podstatě i celé střední a východní Evropy.

U památníku obětem obou světových válek K. Growka coby bývalý učitel vyzkoušel účastníky z regionálních dějin a objasnil záhadu spojenou s místem pochování kapitána Fedorčenka. Skupina se poté odebrala níže a skrze své průvodce si připomněla osobnosti lesmistra Julia Micklitze, historika Rudolfa Zubera či kapitána Jana Krejčího. Závěrečnou zastávkou se stal hrob dvou šéflékařů Priessnitzova sanatoria, Rudolfa Hatscheka a Josefa Reinholda, jejichž truchlivé životní osudy plně korespondovaly s melancholickou podzimní atmosférou. Zde, u lidí, jež kolo dějin semlelo vskutku nelítostně, se oba průvodci se skupinou rozloučili a slíbili, že objeví-li další pozoruhodné osobnosti pohřbené na tomto hřbitově, rádi uskuteční další exkurzi.